Teď možná naštvu 60 % populace, ale co už. Nepíšu to, abych někomu lezl do zadku. Píšu to, jak to vidím – a hlavně, jak to dlouhodobě zažívám.

Miluju ženy. Opravdu. Beru je jako plnohodnotného partnera k mužům. Nic víc, nic míň. Ale taky nejsem idiot, abych si nevšiml, že lidi nejsou stroje a že náš software je psaný trochu jinak. Mužský mozek je poháněný testosteronem a adrenalinem. Ženský mozek – včetně těch, co sedí na úřadech nebo ve vedení škol – má jiný koktejl. A to je holý fakt. Nemusíme kolem toho dělat vědecký tanečky.

Samice v přírodě se sdružují, drží spolu a chrání mladý. Samci soutěží, rvou se o pozice a teritorium. Když tohle převedete na úřad, dostanete krásnou kombinaci: kolektivní náklonnosti, občasné podrazy v zákulisí, a nevyzpytatelné výkyvy nálad, kterým nerozumí ani ony samy, natož někdo zvenku.

Už několik měsíců musím komunikovat s jednou konkrétní úřednicí. Jednou je „na zabití“, o čtrnáct dní později mám pocit, že mě chce dostat do postele. Nálady jak horská dráha. V jednu chvíli mi odsekává jako bachařka v kriminále, příště se ke mně naklání přes přepážku tak, že mi málem ztuhne podpis.

Upřímně – schůzky s ní jsem si začal plánovat podle jejího menstruačního kalendáře. Ne fakticky, samozřejmě, ale intuitivně. Po třech měsících pozorování mám dost dat na to, abych věděl, kdy raději mlčet, a kdy naopak zabrat a zkusit z ní něco dostat. PMS týden? Zapomeň. To se radši přihlásím na kurz origami a přehodím termín.

A tak mě napadlo – co kdyby měly úřednice nenápadné označení nálad? Třeba barevnou brož, náramek, nebo QR kód s denní náladovkou. Nešlo by o žádné škatulkování, jen o malou pomůcku pro přežití. Něco jako: „Dnes nerozhodujte, dnes mě neštvěte.“

Po letech střetů jsem si vytvořil vlastní typologii žen ve funkcích. Ber to s nadhledem – ale taky s trochou smutku. Protože většina z nich fakt není na svým místě. Jsou tam, protože úřednický tabulky neřeší osobnost, ale délku praxe a správně vyplněný formulář.

Úsměvná manipulátorka
Vypadá jako anděl. Usmívá se, mluví potichu, sklání hlavu, má krásně nalakovaný nehty a mezi řečí ti do očí řekne, že bohužel nemáš nárok, protože paragraf 38 odst. 2 říká, že…
Z její kanceláře odcházíš s pocitem, že ti právě někdo vytáhl peněženku a ještě ti poděkoval za spolupráci.

Věčná oběť systému
Tahle žena je v práci proti své vůli už od roku 1998. Všechno je problém. Není to její vina. Nemá kompetence. Nemá razítko. Neví. Nepamatuje si. Potřebuje souhlas vedoucí. A když se zeptáš, kde je vedoucí, jen se na tebe podívá a řekne „Na dovolený“.
Doma má kočku a pasivně agresivní manžela.

Výkonová mužatka
Krátký účes, rázný hlas, ostrý pohled. Poznáš ji na dálku. Sedí rovně, každou větu má připravenou jako přednášku na vojenský akademii. Nemá smysl pro humor, ani smysl pro člověka. Chce mít pravdu a hlavně klid. Na konci tvé návštěvy už se ti začínají potit ruce a cítíš se jako na výslechu.
Pravděpodobně by zvládla řídit raketovou základnu. A je na sebe pyšná.

Úřední robotka
Je přesná jako Excel. Mluví ve formulářích. Když ji požádáš o lidský přístup, zpanikaří a začne citovat směrnici. Neví, co je smysl věci, ale zná číslo formuláře 12/A, kde to „není úplně jasně specifikovaný, takže se to zamítá.“
Kdyby se jednoho dne rozpadla na pixely, nikdo si toho nevšimne.

Emoční chaos
To je ta, o které jsem psal na začátku. Nikdy nevíš, koho potkáš. Laskavou bohyni, nebo vyčerpanou bestii. Je schopná tě nejdřív obejmout a pak ti přetrhnout žádost vejpůl. Je to hormonální bingo – jednou tě podrží, jindy zničí. A vůbec si to neuvědomuje.

Mrkací lvice
Vypadá jako by omylem zabloudila z castingového studia rovnou na úřad. Má dokonale nalíčené oči, lesk na rtech, podpatky a každej chlap má při rozhovoru pocit, že by možná mohl… ale nemůže.
Její zbraní je ambivalence. Zaujme, znejistí, usměje se, přiblíží, ale jakmile si dovolíš sebemenší poznámku mimo pracovní rámec, přepne do režimu „obtěžování“ a seš odepsaný.
Je to femme fatale úředního světa. A ví o tom. Využívá to. Ale nikdy neřekne nic napřímo – aby měla alibi.

Vystrašená praktikantka
Sedí v rohu, mlčí a jen sleduje, jak vedle ní kolegyně likviduje dalšího občana. Když jí něco řekneš, zrudne a zpanikaří. Neví, co má říct. V ruce drží propisku jako dítě, co poprvé kreslí sluníčko. Je na praxi, na brigádě nebo čerstvě po mateřský.
Cítíš, že by možná byla v pohodě, kdyby ji někdo vedl – ale bohužel je ve státním aparátu. A tam se lidi nevedou. Tam se hážou do vody.

Vnitřní důchodkyně
Může jí být třicet, ale působí, jako by právě vyšla z Domova seniorů. Všechno jí trvá. Všechno je moc. Mluví pomalu, zadumaně, s obočím lehce svraštěným do výrazu „já už toho v životě viděla dost“.
Neví, co je Google, neumí hledat v systému, ale přesně ví, jak se vypisují kolonky na papíře. Digitální podpis ji uráží. Když se jí na něco zeptáš, odpoví stylem: „To nevím, to byste musel… no, to se dnes už nedělá…“
Je to v podstatě hologram minulosti.

Přemotivovaná idealistka
Na školeních excelovala. Všechno chce dělat správně, eticky, systematicky. Doma si lepí post-itky se slovy jako „empatie“ a „komunikace“.
Bohužel realita ji ničí. Čím déle je v úřadu, tím víc její vnitřní nadšení přechází v cynismus. Ale pořád se snaží. Je ochotná ti pomoct, ale jen pokud to bude podle pravidel. Takže vlastně nepomůže. Ale bude se u toho hezky tvářit.
Působí mile, ale nic nevyřeší. Ani za pět let.

Matka všech slabých
Má silně vyvinutý sociální smysl. Bojuje za slabé, za důchodce, za děti, za týrané ženy, za lesní brouky a luční kvítí. Bohužel se úplně ztrácí v konkrétních rozhodnutích. Když přijdeš s problémem, začne mluvit o případu z televizních novin.
Je to vlastně sociální pracovnice, co zabloudila na stavební úřad. Neumí říct „ne“, neumí říct „ano“, umí říct jen „to je strašný“.

Tahle typologie nevznikla ze zloby, ale z frustrace. Kdyby se totiž aspoň jedna z těchto žen jednou otočila a řekla: „Vím, že to nedává smysl, ale pravidla jsou blbá a já s tím nic neudělám“, tak bych jí ještě poděkoval. Ale ony ne. Ony ti to prodají jako „nejlepší možnou variantu“ a pak ti zavřou dveře před nosem.

Takže až příště půjdeš na úřad, nezapomeň si vzít notýsek. A zapiš si: „Dnes jsem potkal Mrkací lvici, ve fázi pasivní agrese. Další schůzka za 16 dní.“