Teď možná naštvu 60 % populace, ale co už. Nepíšu to, abych někomu lezl do zadku. Píšu to, jak to vidím – a hlavně, jak to dlouhodobě zažívám.

Miluju ženy. Opravdu. Beru je jako plnohodnotného partnera k mužům. Nic víc, nic míň. Ale taky nejsem idiot, abych si nevšiml, že lidi nejsou stroje a že náš software je psaný trochu jinak. Mužský mozek je poháněný testosteronem a adrenalinem. Ženský mozek – včetně těch, co sedí na úřadech nebo ve vedení škol – má jiný koktejl. A to je holý fakt. Nemusíme kolem toho dělat vědecký tanečky.

Celý příspěvek →

Ten večer jsme s Verčou leželi na gauči u televize a já vlastně vůbec netuším, co dávali. Stále na mě špulila svou zadnici, pod kterou uprostřed svítila broskev. Tedy broskvička. Vždy, když si na ni vzpomenu, tak se mi v hlavě přehraje vtip: víte jaký je rozdíl mezi růžovou a fialovou? No přeci 20 let!

Celý příspěvek →

Předchozí příběh s nádhernou rezatou osmnáctiletou hospodyní jsem nechal otevřený. Nechal jsem ho otevřený schválně. Kdybych totiž tvrdil, že jsme spolu asi hodinu dováděli v bazénu, pak se oblékli a ona jela domů, tak mi stejně neuvěříte. Ale ono to tak bylo. Tedy nebylo. Vlastně to bylo někde uprostřed. Nebudu lhát a přiznám se bez mučení, že jsem jí důkladně otřel ručníkem. Úplně všude a opravdu důkladně. Ale tím to končilo.

Celý příspěvek →

Je to měsíc, co jsem si koupil nové auto. Tedy není to nové auto. Je to 28 let starý krumpl. Sporťák, kabriolet, motor uprostřed, náhon na prdel, červená barva, dvoulitr. Prostě stará zdechlina, do které se sotva vejdu. Koupil jsem ho z jednoho dědictví jako investici za třetinovou cenu oproti prodejní. Je to čistokrevný dědek a za 2 roky to můžu postavit na veteránské značky. Kompletně v původním stavu.

Celý příspěvek →

Bylo to období plné změn. Dva roky mezi rozvodem a novým manželstvím – krátká doba, ale dost dlouhá na to, aby se do ní vešlo pár příběhů, na které se nedá zapomenout. Jeden z nich je o osmnáctileté hospodyni.

Celý příspěvek →

Jsou to dva týdny, co jsem odcházel ze své firmy a na druhé straně parkoviště byla parta bezdomovců. Bydlím v menším městě, kde se bezdomovci dají spočítat na prstech. Jenomže tihle byli jiní. Na první pohled bezďáci, ale ne v klasickém smyslu – spíš vypadali jako zanedbaní dělníci bydlící na ubytovně, co žijí od výplaty k výplatě a moc se o sebe nestarají.

Když jsem procházel kolem, ozvalo se: „Nazdar draku!“

Celý příspěvek →