Je to měsíc, co jsem si koupil nové auto. Tedy není to nové auto. Je to 28 let starý krumpl. Sporťák, kabriolet, motor uprostřed, náhon na prdel, červená barva, dvoulitr. Prostě stará zdechlina, do které se sotva vejdu. Koupil jsem ho z jednoho dědictví jako investici za třetinovou cenu oproti prodejní. Je to čistokrevný dědek a za 2 roky to můžu postavit na veteránské značky. Kompletně v původním stavu.

Má své mouchy. Ale je to stařeček, takže stačí pouze metrické klíče, imbusy, pár šroubováků a kladivo. Zrovna dnes jsem ladil plátěnou střechu. Byla zkřížená a všude foukalo. Byl to pro mě relax. Tři hodiny mazlení se s červenou bestií.

Když jsem to měl hotové, tak jsem to samozřejmě musel otestovat, zda je to v pořádku a nikde nic nehučí. Přišel za mnou můj nejstarší syn, jestli se jedu projet. No jasně, odpověděl jsem! OK, jedu s tebou. Šli jsme se převléknout do oblečení odpovídající vozidlu. Takže žádné montérky a žádné tepláky.

Nastartoval jsem a nechal chvilku zahřát motor a olej. Nemůžu přeci dědkovi šlapat na koule za studena. Mladej šel otevřít bránu a když si sedl do auta, tak jsme vymysleli itinerář. Zajedeme na samomyčku a opláchneme prach. Pak se půjdeme projet a veškerou vodu usušíme svižnou jízdou. Nakonec se stavíme pro benzín.

Plán jsme splnili a poslední check point byla čerpací stanice. Dnes jsem tam už jednou byl. Musel jsem natankovat do naší rodinné dodávky. Pracuje tam kamarádka, kterou znám už od dětství. Od jejího dětství. Já už byl dávno dospělý. Je to taková potvůrka podivná. Blondýnka, čertík v krabičce. Další kapesní prcátko. Když jsem šel po natankování benzínu na pokladnu, začala se rozčilovat, proč nejdu k ní, ale ke kolegyni. Na to jsem měl pohotovou odpověď, že dnešní kapacitu interakce se mnou už vyčerpala při předchozí návštěvě a teď dávám šanci jiné.

Čertík v krabičce se projevil. Jiskřila jak prskavka „a bylo jí to prd platné“. Její kolegyně je totiž taky sympatická a díky tomu že jsem prověřená osoba, tak to mám jednodušší.

Tak jsem stál na pokladně s jinou další blondýnkou a ona se mě ptala který stojan. To já vůbec netuším. Je to tamto červené auto a ukázal jsem skrz výlohu na mého malého kašpárka. Kamarádka se samozřejmě nedala a hned přiběhla s tím, kdy ji svezu. Odpověď byla jednoduchá. Až vyrosteš! Teď je pro tebe to auto ještě moc velké! Čertíkovi se rozsvítily oči a začaly jí stoupat obláčky dýmu z uší. A já se smál a bavilo mě to. Její kolegyni očividně také. A tak mi nenápadně naznačila, že pokud budu mít volné sedadlo spolujezdce, ráda se sveze.

Jeníčku pacholíčku, jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme!

Život je krásný! Ať žije krize středního věku!