Kdysi dávno, v dobách průmyslové revoluce a továrních baronů, se zaměstnavatelé naučili jednu geniální věc: pokud chceš ovládat lidi, nedávej jim moc peněz. Dej jim jen tolik, aby přežili, ale ne dost na to, aby se mohli osvobodit.
Sledoval jsem český dokument o sklářství a padla tam věta, která mi zůstala v hlavě: zaměstnanec vždy dostával jen tolik, aby sotva vyšel – a nejlépe aby ještě něco dlužil svému zaměstnavateli. Místo mzdy se mu „zajistilo“ ubytování, strava a další „výhody“. Výsledek? Totální závislost. Zaměstnanec nemohl jen tak odejít, protože neměl kam a za co. Byl lapen.
Dluh jako moderní pouta
Kdysi se zaměstnanci drželi v šachu tím, že bydleli v domech svého zaměstnavatele a kupovali potraviny ve firemním krámě. Dnes už nepotřebujeme firemní ubytovny a kantýny, protože máme banky a hypotéky. Systém je stále stejný, jen se změnila pravidla hry.
Dnes se to dělá jinak:
Dáš lidem hypotéky a půjčky – mají pocit, že si kupují svobodu, ale ve skutečnosti se uvazují k 30 letům povinné dřiny.
Držíš mzdy na takové úrovni, aby si lidé mohli dovolit „žít“, ale ne přestat makat.
Vytvoříš sociální normy, které tlačí na to, aby všichni „měli kde bydlet“, „měli auto“, „posílali děti na školy“ – a to všechno něco stojí.
Všude jim servíruješ reklamy na „životní styl“, který si vlastně nikdy nemůžou dovolit bez půjčky.
A tak si každý druhý člověk říká: „Vlastně se mám docela dobře… ale kdybych vypadl z pracovního procesu, tak jsem v háji.“
Dvě výplaty od průseru
Většina lidí je dvě výplaty od toho, aby neměli na nájem. A banky, leasingovky a splátkové firmy to moc dobře vědí. Proto ti hned, jak začneš trochu vydělávat, nabídnou kreditku, úvěr nebo leasing. Jakmile jednou vkročíš do kolotoče splátek, už se těžko vystupuje.
Dřív jsi dlužil firmě za bydlení a jídlo. Dnes dlužíš bance za dům, auto a operátorovi za nový iPhone. A stejně jako kdysi platí, že kdo dluží, ten maká a drží hubu.
A co se stane, když se rozhodneš, že už nechceš hrát tuhle hru?
Největší hřích: nechtít makat
Vždycky mě baví, jak je v dnešní době pracovitost považovaná za nejvyšší ctnost. „Musíš pracovat! Každý musí něco dělat! Co bys jako chtěl, jen tak si žít?“ Ano, přesně to bych chtěl. Žít, ne makat.
Ale společnost si vymyslela, že kdo nemaká, je „flákač“. Protože když se někdo rozhodne nevstávat každé ráno v šest a nebýt otrokem hypotéky, je to nebezpečný precedens. Co kdyby se tím inspirovalo víc lidí? Co kdyby lidé začali hledat způsob, jak se vyvlíknout ze systému a žít podle sebe?
A tak se všude valí propaganda o tom, jak je práce „důležitá“, jak „dává smysl“ a jak „buduje charakter“. Přitom když se podíváš na ty, co se narodili do bohatých rodin – oni nemakají. Nedřou v továrně nebo v kanceláři, oni jen přesouvají peníze. A když náhodou něco dělají, je to „projekt“, „startup“ nebo „investice“.
Jak se z toho vyvlíknout?
Pokud nechceš být součástí této moderní otročiny, existují jen dvě cesty:
Být bohatý od narození (což většina lidí není).
Najít způsob, jak nepracovat pro někoho jiného.
To druhé je těžší, ale ne nemožné. Existují způsoby, jak si vytvořit pasivní příjem, minimalizovat výdaje, nebo se prostě naučit žít jinak než podle toho, co nám systém servíruje.
Místo toho, aby sis vzal hypotéku na dům za 10 mega, si můžeš postavit něco malého za zlomek ceny. Místo toho, aby sis kupoval nový telefon na splátky, můžeš používat starší model. A hlavně – čím míň dlužíš, tím víc jsi svobodný.
Kdysi tě k továrníkovi přivázali dluhy za jídlo a bydlení. Dnes se přivážeš sám – hypotékou, leasingem a společenskými očekáváními. Princip je ale stejný: systém potřebuje, abys makal a byl závislý.
A tak zatímco dřív byli zaměstnanci přikovaní k továrně, dnes jsou přikovaní k bankovním účtům. A dokud si to neuvědomíme, bude se to opakovat pořád dokola.
Nezávislost je nepřítel systému
Zkus se na chvíli zamyslet nad tím, jak se k tobě společnost chová, když se rozhodneš nebýt součástí systému. Řekneš, že nepotřebuješ pracovat osm hodin denně a že si chceš užívat život? Hned se na tebe sesype lavina kritiky.
- „A z čeho budeš žít?!“ – No, třeba z toho, že nebudu mít dluhy, nebudu platit zbytečnosti a budu si vydělávat jen tolik, kolik opravdu potřebuju.
- „A kdo za tebe bude makat?“ – No, možná bychom mohli změnit celý systém tak, aby nebylo nutné, aby lidi dřeli 40 let, jen aby na konci života dostali almužnu v podobě důchodu.
- „To je nezodpovědné! Práce je povinnost!“ – Ne, práce je prostředek k přežití, ne smysl života.
Všimni si, že když někdo zbohatne a už pracovat nemusí, nikdo mu to nevyčítá. Když se ale rozhodneš sám vystoupit ze systému, jsi flákač, povaleč a darebák.
A proč? Protože bys mohl ukázat ostatním, že existuje jiný způsob života. A to si systém nemůže dovolit.
Všechno je nastavené tak, aby sis nemohl dovolit žít jinak
Podívej se na zákony, daně, pojištění, povinnosti – všechno je konstruováno tak, aby tě to drželo v pracovním procesu.
Chceš podnikat? Super, ale připrav se na byrokracii, vysoké odvody a neustálé papírování.
Chceš si postavit jednoduché bydlení? Zapomeň. Povolení, regulace, normy, všechny naschvály úřadů tě semelou, pokud se odchýlíš od standardu.
Chceš si žít po svém? Vždycky se najde něco, co tě dotlačí zpět do systému.
Ono to totiž není jen o tom, že „pracujeme, protože musíme platit účty“. Celý systém je designovaný tak, aby byla práce povinnost, ne volba.
Dnešní otroctví má jinou podobu, ale princip je stejný
Když se podíváme do historie, otroctví fungovalo jednoduše: někdo vlastnil jiného člověka a využíval jeho práci. Pak se otroctví „zrušilo“, ale ve skutečnosti jen změnilo podobu.
Dnes už si lidi nikdo nekupuje. Dnes si lidé kupují sami sebe – na úvěr.
Dlužíš? Makáš!
Musíš platit složenky? Makáš!
Chceš rodinu a děti? Makáš ještě víc!
A to nejlepší? Všichni to berou jako normální věc. Pracovat 40 let a pak možná dostat důchod? To je přece normální. Nemít čas na vlastní život, protože musíš splácet barák, který nikdy nebude tvůj? Normální.
A přitom by stačilo tak málo – nehrát tuhle hru.
Jak se vymanit?
Tahle otázka mě trápí roky. Jak to udělat, abych nemusel být součástí systému, ale zároveň nemusel žít jako poustevník v jeskyni?
Možnosti existují, ale nejsou jednoduché:
Minimalizace výdajů – Čím méně potřebuješ, tím méně musíš pracovat. Nežrat marketing a nekupovat blbosti, které ti vnucují reklamy.
Alternativní zdroje příjmu – Pasivní příjmy, investice, podnikání. Cokoliv, co tě oddělí od závislosti na jedné výplatě.
Bydlení mimo systém – Nemít hypotéku. Najít způsob, jak bydlet levně a bez dluhů.
Naučit se říkat „ne“ – Nepřijímat tlak okolí, které ti říká, že musíš dělat věci tak, jak to dělají ostatní.
Podpora komunitního života – Spolupracovat s lidmi, kteří přemýšlejí stejně a hledají alternativní cesty.
Není to snadné. Ale kdyby to bylo snadné, nebyl by systém tak úspěšný ve své manipulaci.
Nežijeme v otrokářské společnosti v tradičním slova smyslu. Ale to neznamená, že nejsme otroci.
Jsme moderní otroci, kteří si svá pouta kupují sami – na splátky.
A pokud s tím chceš něco dělat, první krok je jednoduchý: začni o tom přemýšlet jinak. Podívej se na svůj život a zeptej se sám sebe – kolik z toho, co dělám, je opravdu moje rozhodnutí? A kolik je jen reakce na tlak systému?
Pokud je odpověď nepříjemná, znamená to, že je čas něco změnit. A přesně to je první krok ke skutečné svobodě.